close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Únor 2013

Who Am I?

26. února 2013 v 19:56 | Majka Bydžovská
Ahoj!
Jmenuji se Majka Bydžovská. Velice mne baví psát slohy a chtěla bych se s vámi o ně podělit. Jsou to slohy na zadaná témata ze školy. Ale pokud budete mít nějaký návrh, jakou slohovku bych mohla napsat, napište jej do komentáře. Díky moc a doufám, že se vám mé slohy, básně a vlastně všechno, co sem přidám bude líbit! :)
Mé další blogy: rico-majka-productions.blog.cz

Líčení - Zimní ráno

26. února 2013 v 19:34 | Majka Bydžovská |  Slohy
Zimní ráno
Ne každý si uvědomuje, že příroda v sobě skrývá spoustu nádher. Najdeme je v každém ročním období. Na jaře nás potěší rozkvétání květin, v létě teplé počasí, na podzim úchvatné zbarvení listů a v zimě nádherná zasněžená krajina.
Ticho, chladno, mráz. I těmito slovy by se dalo popsat počasí, které nás v příštích několika dnech čeká. Už to nebudou ta veselá teplá rána, kdy se za sluníčka vydáme ven na procházku s pejskem, zpívají nám ptáčkové, jakoby nás zdravili a přáli pěkný den, rozkvétají květinky, jakoby se chystaly na námluvy a vybíraly si partnery podle toho, jak nádherně jsou zbarvení. Ba ani barevné listí nebude na našich očích k mání. Každý to známe. Když vyjdeme za zimního období na procházku, je nutno si vzít teplé oblečení, které nás chrání, abychom nenastydli. Někdy to vypadá, jakoby s námi zima válčila. Místo zbraně na nás vytasí zrádnou chřipku a nám nahradí ochranný štít teplé oblečení, zapálený krb a čaj s citronem. Na druhou stranu, zima dokáže ukázat své nádherné umění, které nás uchvátí vždy, když se podíváme na zasněženou krajinu. Sníh jakoby pokryl celou zem bílou a třpytivou, za to studenou přikrývkou. Při pohledu na zasněžené lesy se najednou cítím jako v pohádce. Bílý prášek je jemně zdobí svými kouzly a harmoniemi umění, které dokáže jen málokdo. Při procházce skrz takto zasněžený les se najednou cítíte, jak kdybyste procházeli bránou do jiného světa. Světa plného štěstí, pohody, krásy a radosti. Bohužel většinou bez svitu sluníčka a zpěvu ptáčků, kteří nám nasadí vždy dobrou náladu, když se zaposloucháme do jejich pěveckých představení. To je to jediné, co studeným zimním ránům shází, aby byla dokonalá. Sluníčko a ptáčkové.
Je jen na nás, které roční období si zamilujeme. Každé z nich má totiž své pouto, které se projeví naší chtivostí vyrazit na procházku a ponořit se do lůna přírody.

Charakteristika - Osoba známá /z rodiny

26. února 2013 v 19:33 | Majka Bydžovská |  Slohy

Osoba z rodiny

Každý, kdo měl podobné štěstí jako já, každý, komu jeho drahocenní rodiče seslali na zem druhého potomka, ví, o čem nyní budu psát. Ano. Považuji se za dítko štěstěny, které má střechu nad hlavou, milující rodinu a hlavně sourozence, který mu v životě mnohokrát velice pomohl.
Jak jste jistě z mých úvodních vět poznali, budu vám vyprávět o svém bratrovi, Ondrovi. Má jemné krátké, v létě až příliš krátké tmavé blond kadeře a nádherné modravé oči, které zdědil po naší mamince. Obecně se podobá spíše jí, než otcovi. Je zhruba 179 centimetrů vysoký. Jeho výška odpovídá jeho počtu let strávených na tomto světě. V prosinci totiž oslavil významné osmnácté narozeniny. Jeden z dní, ve kterém jsem si uvědomila, jak krásné a šťastné dětství jsme měli. Dělalo nám ho šťastným a veselým především to, že jsme měli sami sebe. Upřímně. Po všech těch letech, si najednou říkám, jaké by to bylo, strávit dětství bez toho, aniž by mi někdo brával hračky, provokoval mne - samozřejmě to platilo obě strany - , ale také aniž by mne někdo, mimo dosah rodičů, chránil před každou hrozbou a každým, kdo mi nějakým nepříjemným způsobem ubližoval. Ano, asi by to nikomu nebylo příjemné, kdyby mu všechny děti na ozdravném pobytu v Chorvatsku vlezli potají do kufru a snědli všechny bonbóny. Naštěstí jsem tam měla svého staršího bratra, kterému v té době bylo zhruba 12 let. Už v tomto útlém věku se nebál se za mne postavit, dojít za vedoucí oddílu a všechno s ní a dětmi vyřešit. Nikdy se nebál žádné překážky. A to je jedna z vlastností, která ho dělá tak jedinečným. Také díky této vlastnosti mne každou chvíli bránil a díky této vlastnosti ho mám tolik ráda. Dalšími z jeho vlastností jsou tvrdohlavost a nepořádnost. Tyto dvě nádherné vlastnosti jsem patrně zdědila po něm.
Můj soukmenovec mne také v životě dosti ovlivnil. Ukázal mi cestu, kterou se řídit a kterou jít. Tak, jako většina sourozenců, kteří se alespoň zdánlivě starají o své bratry a sestry, stejně tak i mne můj bratr převychovával a ovlivňoval. Díky němu poslouchám to, co poslouchám, díky němu se chovám tak, jak se chovám a díky němu žiji ve stylu života, jaký žiji. Samozřejmě, že jinak bych vypadala a něco jiného bych poslouchala, kdyby byl vždy chlapcem s nagelovanými vlasy, upnutými džíny a zastávající se stylu hudby techno. Kdysi poslouchával metal a rock, poté překolejil na Punk. Tím se stal životem i srdcem. Jsem ráda za to, jaký je můj bratr a jaká jsem já.
V závěru si řekněme. Asi každý jedináček bude říkat, že mu to nevadí, že nemá sourozence a každý, kdo jej má, tak na něho neustále nadává a vždy by ho nejraději přizabil. Ale teď, když si po letech uvědomíme, jakou nádhernou náplň života nám ten dotyčný přinesl a jaké nám uskutečnil nádherné dětství, tak najednou zjistíme, že je ten dotyčný k nezaplacení. Musíme usoudit, jaké by to bylo, když bychom rozbili talíř po babičce a neměli to na koho svést. Jaké by to bylo, kdybychom jeli s rodiči na dovolenou a neměli bychom s kým dělat blbiny a jen bychom se dívaly na děti hrající si v moři. Pro nás se sourozencem - pokud ho máme doopravdy rádi - je to nepochopitelná představa. Pro jedináčky je to normální, jelikož nikdy nepoznali, jaké to je, mít sourozence. Někoho, kdo vás vždy podrží a bude vás mít rád. Tak, jako je můj bratr, Ondra. Jeden z nejlepších článků mého života.

Vypravování - Strach

26. února 2013 v 19:30 | Majka Bydžovská |  Slohy
Strach
Jezdectví. Sport, který v sobě skrývá touhu o poznání a lásce, touhu po vítězství a spojení mezi člověkem a koněm. Ale je to také velice nebezpečný sport. Z vlastní zkušenosti vím, že většina z vás, si pod pojmem "jízda na koni" představí člověka sedícího na koni, jakoby nic nedělal a jen se tzv. "vozil". Ale co je to za poflakování, když vás to nádherné stvoření může zabít jedním kopnutím, když se splaší a řítí se obrovskou rychlostí neznámo kam a vy jej nedokážete zastavit, jelikož to 7mi metrákové zvíře má mnohem větší sílu než ty sám. Poté musíte zapojit do hry vaši předvídavost, práci sedu a jemnost v rukou.
Upřímně. Není to moc hezký pocit. Já to znám na vlastní kůži. Tuto nemilou zkušenost mi můj drahý čtyřnohý jménem Čejen dopřává velice často. Má svá období, kdy se chová jak za svých mladých let - jako na závodišti. Proto se závodění na vyjížďkách bude odnaučovat velice dlouho. Dříve jej to učili. Je to jako kód v hlavě, který nelze vymazat. Naučte klusáka, který běhal se sulkou a snažil se vyhrát, jak jen to šlo, aby chodil poslední v řadě.
Minulý rok v prosinci měl Čejen své akční období. Bohužel se k tomu přidalo i vyhazování, které dostalo ze sedla skoro každého, kdo na něm jel. Já jsem se tuto novinu dozvěděla až potom, co jsem po čtrnácti dnech přišla ke koním. Jedna kamarádka mi napsala zprávu: "Držím ti s ním palce. Mě shodil a potom zdrhnul, takže jsem musela jít ke stájím pěšky." To je na tom to nejhorší. Když vám někdo něco podobného řekne před jízdou a vy nasedáte na koně se strachem. Je to nejhorší, jelikož kůň cítí všechny vaše pohyby a emoce. Jakmile se člověk bojí, klepe se, nedokáže se uvolnit. To potom znejistí i kůň. Neví, co se děje a snaží se vás co při nejrychlejší příležitosti, kdy se nesoustředíte, shodit a utéci domů do bezpečí. Ten den si mne samozřejmě můj drahý Čejínek připsal do seznamu ze sedla zbavených za posledních pár dní. Ale došla jsem si pro něj, nadechla se, zaťala zuby a nasedla znovu. Po pár krocích, kdy jsme naklusali, opět vyhazoval a zlobil, tak jsem si s trenérkou vyměnila koně. Většinou ale za chyby, které dělá zvíře pod vašima nohama, může právě jezdec. Jedna z mých hlavních chyb, které jsem v ten den měla, byla nejistota, nervozita a strach z toho, co si pro mne ten blázen vymyslí a jaký způsob, jak se mne zbavit, najde.
Ale i přes tyto všechny spáry a trable, které s těmito zvířaty máme, to jezdci nevzdávají a snaží se dál. Po pádu z koně se zvednou, opráší a nasednou znovu. Musí koni dokázat, že mají větší sílu, že mají větší respekt a že je pánem on a ne kůň, ale taky, že to s nimi myslí dobře a že stačí jezdci věřit a neshodit ho při první příležitosti, která se naskytne.
Potom všem doufám, že si budou všichni uvědomovat, jak těžké břevno jezdci nesou. Že to není vození si zadnice na kusu svalů a srsti s hřívou a čtyřmi kopyty. Že to je těžký a nebezpečný sport, který nás však baví a hlavně to děláme pro ně. Pro ta nádherná čtyřnohá stvoření, která nás těší i trápí každým dnem a naplňují náš života a dělají jej výjimečným. Tak, jako ho mě dělá můj uběhaný klusák, Čejen.
336238_1481809820547_2742667_o.jpgKopie - 312780_1485149024025_1560446_n.jpg533861_2722343153105_1548678247_n.jpg
Bydžovská Marie, 4.B

Vypravování - Můj zásadní omyl

26. února 2013 v 19:28 | Majka Bydžovská |  Slohy
Můj zásadní omyl
"Jsi moje nejlepší kámoška navždy!" Asi takto zněla věta, kterou jsme si s dívkou jménem Helča Valentová říkávaly a psaly ještě před rokem. Užily jsme si mnoho srandy a měly jsme spolu krásný vztah. Můžeme vzpomínat na mnoho zážitků, u kterých nesměla chybět ani jedna z nás. Jenže vše byl jeden velký omyl. Vše, jako by byla pouhá iluze, která se mi snažila omluvit za to, jak se ke mne chovala má takříkajíc "ex-best friend". Ale to už je zase jiná kapitola mého života. Teď se pojďme vrátit do doby, kdy jsme se s Helenkou viděli poprvé.
Byl začátek letních prázdnin roku 2010 a já jsem zrovna hledala novou stáj, kde bych mohla jezdit. Nakonec jsem jednu našla a jezdím tu dodnes. Asi podruhé, když jsem přijela do této stáje, uviděla jsem dívku. Měla drobnou postavu, světlé blonďaté vlasy a krásné pomněnkově modré oči. Zrovinka přicházela s poníkem Jackem a malými dětmi z procházky. První dny jsme se ale zdravily pouhým oslovením "Ahoj" a neodvážily jsme se pouštět do hlubších a delších hovorů. Jednou, když jsem ke koním přijela o víkendu s tím, že budu pomáhat, byla tam opět Helča. Byla tam vlastně každý den, jelikož bydlí v té samé vesnici, co je stáj s koňmi a na kole tam přifrčí za ani ne dvě minuty. Toho dne jsem měla s Helčou kydat stáje. A tak jsme se seznámily. Je totiž jasné, že když máte vykydat jeden box společně s někým dalším, nebudete tam stát jak tvrdé Y se zalepenou pusou a neproceknete ani hlásku. Od té doby jsme prokecaly každičkou chvilku, která se dala.
Postupem času jsem zjistila, že Helča je ta kamarádka, kterou jsem tak dlouho hledala. Byla velmi přátelská, nebyla s ní nuda a dokázala rozveselit. Často jsme u sebe přespávaly, jely jsme spolu na tábor a párkrát jsme jely samy na vyjížďku s koňmi. Jen my dvě. Připadalo nám, že jsme naprosto stejné, neodlišné, že máme na vše stejný názor, že se nám líbí ti samí kluci a že jsme takřka jako siamská dvojčata.. Jenže opak se stal pravdou.
Čím jsme byly starší, tím víc se mi zdálo, že jsme odlišnější. To už ale trvalo zhruba jeden rok. Pro Helču bylo důležitější nakupování, nežli koně. Poslouchala muziku, která se mi příčila. Měla ráda styl oblékání, který se mi příčil. Dobře, nevadí. Vím to. Ale určitě není moc uspokojivé, když se z vaší nejlepší kamarádky stane růžový facebookový závislák. To vše se ale dalo snést. Jenže zlomový okamžik nastal loňské léto. 19. července totiž zemřel stájový miláček a jeden z Helči nejoblíbenějších koní, Kendy. Všichni to nesli dost těžce a dlouho se s tím vyrovnávali. Přišel ale nový kůň, Schummuy. Helča na něm začala jezdit a měla ho velmi ráda.
Ale jak přišla škola, všechno se změnilo. Ani do dnes nevím a neznám přímý důvod, proč a co se vlastně stalo. Helča dlouho nebyla u koní a tak jsem jí psala SMSky, co s ní je a jestli půjde na koně. Vždy mi odepsala, že je nemocná. Z nějakého - pro mne nepochopitelného - důvodu mi tohle psala přes 2 měsíce. Přes optání se její nejlepší kamarádky, stejně facebookově závislé, jsem se dozvěděla, že Helču koně jednoduše nebaví. Jenže ta její slavná best friend jí řekla, že jsem se na ní ptala. Helča se samozřejmě skrz Facebookový chat ozvala:"Hele Majko, nemusíš se ptát Zity, proč nechodím na koně, stačí se zeptat." "A proč?" "Protože mám lepší život, jsem na tom psychicky i fyzicky dobře a nejsem unavená, konečně mám víc času, mám lepší známky, vše je lepší a hlavně mám konečně čas na všechno, co jsem chtěla dělat." Upřímně, tyto věty mne dost ranily, jelikož mi to znělo, jako by říkala, že předtím na koně chodit nechtěla a že ji to nebavilo.
Poté vše, co jsem na tom slavném Facebooku napsala, vzala ze špatné stránky a vyjela po mně. Přitom já jí nic zlého neudělala. Jen mi přišlo líto, že i přes to, co jsme spolu prožily, i přes to, jak krátko od stájí bydlí, se ani nezastaví, aby nám řekla pouhé "Ahoj". Místo toho dělá mrtvého brouka. A to mne velmi mrzí.
Až tedy příště potkáte někoho, koho byste rádi považovali za onoho nejlepšího, poznejte ho ze všech stránek. Po pár letech můžete být nemile překvapeni. Asi tak, jako jsem nyní já. Stačí jen doufat, že to vše bude jednou dobré a že se Helča opět stane venkovskou holčinou milující koně a přestane s tváří městského rozmazleného dítěte vyhlížející nový módní trend.

Úvaha - Chtěla bych někdy zastavit čas

26. února 2013 v 19:27 | Majka Bydžovská |  Slohy
Chtěla bych někdy zastavit čas…
Co to přesně znamená? S čím se často potýkám, ani nevím jak a proč to tak je? Proč si někdy připadám jak pták s ustřiženými křídly v kleci?
Každý má svá perná období. Ale podívejme se. V dnešní době si na vás každý ukazuje, ať děláte, co děláte. Ať jste sebekrásnější, sebehloupější nebo naprostý ojedinělý případ pro psychiatry, každý si na vás bude ukazovat. Bohužel, v dnešní době s tím nic nenaděláme. Někdy si připadám, jako bych dovršením plných osmnácti let měla propadnout do pekla, přímo do náruče samotného Ďábla. Ale proč je tomu tak?
Když se podívám na dnešní mládež, je mi zle. Většina holek se stará jen o to, aby vypadala co nejvíce přitažlivě tím, že si na sebe napatlá tunu rádoby-krásných líčidel, chodí dennodenně po nákupních centrech a snaží se vypadat takříkajíc dospěle. Věc, kterou nikdy nepochopím. Já osobně se dospělosti bojím. Když si představím, že jednou mne čeká ta spousta zmatků, problémů v práci a o penězích ani nemluvně. To je důvod, proč se snažím vyhnout dospělosti jako naštvaný řidič ranní koloně.
Vzpomeňme si, kolik radosti jsme měli jako malí. Ano, nepočítám ony trable, kdy nám sourozenec vzal některou z oblíbených hraček. Nic jsme neřešili, měli jsme bezproblémový život. Dělali jsme si, co jsme chtěli a kdy jsme chtěli. Každý den jsme vstávali s úsměvem na tváři. I teď se nestydím za to, že nás lidi berou jako děti. Nás, před čtrnácti až šestnácti lety narozené. Protože, když se na to podíváte, jako dospělí si na vás všichni ukazují. Uděláte nějakou skopičinu, hned vás považují za blázna a začínají hledat v notýsku číslo na psychiatrického lékaře, kterého by vám s radostí doporučili. Když onu blbost uděláte teď - v dětství - lidé mávnou rukou a řeknou si 'No co, vždyť je to ještě dítě.'
A to je onen kámen úrazu. Dětství. Dospělost. Je tolik rozdílů mezi těmito velice podobnými slovy. Nad tímto tématem bych strávila ještě mnoho dlouhých chvil, jelikož o tom dost přemýšlím. Doufám, že generace po nás se nebude chovat jako většina té naší. Jako generace teprve dětí základní školou povinné hrající si na dospělé. To je ten důvod, proč bych někdy chtěla ten nezkrotný čas zastavit. Bohužel, má rychlé nohy, se kterými jej nelze zastavit. Tak jen budu snít, že se unaví, a tři a půl roku, co mne dělí od náruče samotného Ďábla, potrvají natolik dlouho, že si budu moci užít zbytek mého dětství. Dětství, co bylo a bude tolik krásné. Alespoň doufám.